Články

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Cimbálová muzika Harafica se stala za dobu svého působení pojmem na poli folklorní tvorby. Její fanoušci se každý rok těší na jízdy s herci Slováckého divadla a na další zajímavé programy, ve kterých muzika hraje nejen tradiční lidové písně, ale převádí do tohoto žánru i skladby pop- music.

O víkendu pokřtí cimbálovka nové CD, kvůli velkému zájmu se slavnostní akt uskuteční dokonce dvakrát. Umělecký vedoucí Petr Gab-
las Slováckému deníku něco 
o novém nosiči prozradil.

Za pár hodin pokřtíte nové CD, jak dlouho jste na něm pracovali?

Letos vydáváme nahrávku, která není nijak tematicky zaměřená a spíše profiluje vývoj muziky za poslední léta. Můžete slyšet, jakým směrem se Harafica ubírá, co ji také ovlivňuje a co se jí líbí. Tím pádem vlastně toto nové CD vznikalo několik let. Samotné natočení nám trvalo jeden delší víkend, což byl docela husarský kousek. Nepočítám do toho přípravu na natáčení a hlavně ten dlouhý proces po něm, kdy se stříhá, míchá a 
v poslední řadě se dělá master. Měli jsme tu čest, že s námi spolupracovali David Burda jako hudební dohled a Petr Prokop jako mistr zvuku. Oba dva jsou velmi zkušení a ve svém oboru patří u nás mezi špičky.

Co najdou vaši fanoušci na novém CD? Podle čeho jste vybírali skladby?

Na nové desce jsme se oproti minulé více zaměřili na regionální písně a skladby z Dolňácka, Horňácka a pomezí. Výjimka je akorát 
u jedné skladby, která je 
z východního Slovenska. Uslyšíte například pásmo písní z Bílovic, kde některé písně jsou mezi folklorními kruhy docela známé a snažili jsme se jim dát nový kabát a malinko jiný pohled, než je třeba zvykem. Díky dohledu Davida Burdy jsme daleko více dávali důraz na správnou deklamaci u textů.

Jste umělecký vedoucí cimbálové muziky a některé skladby jste upravoval. Co to v praxi znamená a jak takový proces probíhá?

Od doby, kdy se Harafica osamostatnila a skončila na ZUŠ, uměleckou stránku a hudební úpravy mám na starosti. To taky znamená, že na koncertech, jízdách a dalších akcích nesu kůži na trh nejvíce já. Jinak ten proces tvorby a úprav nemá nikdy stejný řád. Hodně věcí píšu spíše podle citu, nálady a 
v neposlední řadě co mě 
v dané době v hudebním a nehudebním světě ovlivňuje. Jednou se s něčím mořím dva měsíce, jindy je napsaná věc za tři minuty a je hotovo. Podobně jsem to měl, když jsem dělal pro Slovácké divadlo klip na předplatné. Stačila jedna ranní sprcha a písnička byla na světě. Když nepočítám to, že jsem kolem toho textu chodil asi měsíc a neměl jsem vůbec žádný nápad. Chci tím říct, že tyto věci člověk moc časově neovlivní. Jednou to přijde. Otázka je kdy.

Harafica patří dnes k nejpopulárnějším muzikám na Slovácku, čím to podle vás je? Čím táhnete posluchače?

To by asi byla lepší otázka pro někoho, komu se naše muzika líbí. Já si to netroufám hodnotit a ani nějak rozebírat. Troufám si říct, že nás hraní spolu neskutečně baví, dává nám strašně moc energie. Je to takový akumulátor, který vás nabije a vydrží vám to hodně dlouho. Další stěžejní věc je, že u jakéhokoliv projektu jsme vždycky od diváků měli velmi kladné ohlasy a dává nám to impulz, že to, co děláme, má smysl.

Jste jedna z muzik, která vznikla z žáků hradišťské ZUŠ. Jak jste se vůbec dali dohromady?

Tuto otázku jsem dostal už několikrát, ale vždycky rád na ni odpovídám. Dal nás dohromady Pavel Štulír, který si nás vyhlédl ještě jako malé prcky na ZUŠ. Pavel, velká ikona lidové hudby na Uherskohradišťsku, který už před námi vychoval několik kvalitních muzik. Dnes k němu chodíme pro rady, a rádi. Vždycky nám má co říct a rozumíme si.

Jaký repertoár muzika hraje?

Především vycházíme 
z našeho regionu a okolí. Hudba jiných žánrů u každého muzikanta má rovněž své místo a i to má vliv na repertoár naší muziky.

Jste známí i tím, že hrajete nejen lidové písně, ale upravujete i ty moderní. Není to podle vás krok špatným směrem nebo naopak spíše jedna z možností jak folklor popularizovat?

V tomto ohledu si to netroufám nějak hodnotit, jestli je to špatný, nebo dobrý krok. Lidová hudba stejně jako společnost má svůj vývoj a myslím si, že je to dobře. Já sám za sebe slovo folklor, nebo folklorista, nerad používám. Respektive vůbec. Spíše razím názor, že hraji hudbu. Ať už je to regionální, tradiční, stylizovaná, moderní, populární nebo autorská. Na konzervatoři jsem vystudoval klasickou hudbu a potom na AMU hudební režii. Díky tomu jsem získal i jiný pohled na hudbu ze strany režiséra. Spolupracuji i s různými hudebními tělesy různých žánrů. Na mém hraní, kompozici a úpravách to rozhodně vliv má.

Jak vznikla vaše spolupráce 
s herci Slováckého divadla? A co vás na ní láká?

Nápad vznikl už někdy před pěti lety, kdy jsme to poprvé nějak tak nahodili 
s Jožkou Kubáníkem. Řekli jsme si, že nemáme co ztratit, a navíc takový program a koncept se tady moc nevidí. Děláme už pravidelně každý půlrok zimní a letní jízdu. Na každý koncert tvoříme nový repertoár a témata. Což není vůbec jednoduché, ale zatím to funguje a odezva je skvělá. Snažíme se každý koncert udělat tak, aby se diváci bavili, smáli a zahřálo to u srdíčka. Aby jednoduše zapomněli na každodenní shon, sedli si do sedaček a bavili se. Jako třešnička na dortu se nám podaří mít i nějakého hosta. Byl tady Ondra Brzobohatý nebo v létě Vojta Dyk. My si strašně vážíme toho, že se rozhodli přijet, a ještě víc, že si to i oni užili a byli nadšeni. Stejně jako diváci. Důkazem je taky to, že o lístky na jízdu je pořád velký zájem.

Co považujte jako muzika za svůj největší úspěch a čeho byste chtěli do budoucna dosáhnout?

Za největší úspěch považujeme to, že se naše muzika líbí a našla si svoje posluchače. Ani velké cíle nemáme. Já sám za sebe si spíše přeji, aby nám to vydrželo hrát spolu co nejdéle. Přece jenom to všichni děláme ve svém volném čase a toho je míň a míň. Ale stojí nám to za to!

Jste čistě mužská skupina, chtěli byste mezi sebe ženu, nebo raději ne?

Hodně těžká otázka a taky dost na tělo. My si lidsky rozumíme všichni. I když vznikne nějaký problém nebo konflikt, jsme schopni ho vyřešit mezi sebou a udělat za tím tlustou čáru. Dál to asi rozvádět nemusím…

Jak vznikl váš název?

O ten se postaral tatínek našeho violisty. Z počátku jsem s tím názvem moc nesouhlasil. Ale pak jsem si docela zvykl a teď jsem naopak rád.

Jste učitelem na ZUŠ i konzervatoři, na jaké nástroje umíte hrát?

Začínal jsem v hudební škole na akordeon, potom mě taťka vozil na Slovensko 
k Ludovítu Danielovi na cimbál, kde jsem dostal tu nejlepší hudební průpravu, co jsem mohl. Těžím z toho dodnes. Jinak na konzervatoři jsme měli povinný klavír. Zajímavost je, že jsem na akademii měl i dirigování. Myslel jsem si, že to nebude zase tak velký problém, ale naopak je to jeden z nejtěžších hudebních oborů.

V cimbálové muzice hrajete na cimbál, jak je náročné se to naučit? Musí mít člověk nějaké předpoklady?

Předpoklady jsou vždycky výhoda. Nejlepší asi je, když je v rodině muzikant. Já jsem měl to štěstí, že taťka je taky cimbalista a měl mě kdo pohlídat a občas i přidržet. Naučit se na cimbál hrát není zase tak těžké. Spíš je těžší potom tu hru rozvíjet. Technicky, agogicky. Dnes už nemám tolik času na cvičení a docela mě to mrzí. Ale mám i jiné povinnosti u různých divadelních, hudebních projektů. Navíc vyučuji na ZUŠ a konzervatoři. Do toho přítelkyně a program máte plný.

Vedla vás rodina k hudbě? Co pro vás hudba vůbec znamená?

V podstatě celá rodina je muzikantská. Naši se dali dohromady v souboru, kde mamka tančila a taťka hrál na cimbál. Jeden děda hraje na housle a druhý zase dobře zpívá. Ono to ani jinak dopadnout nemohlo, než že budu dělat muziku. Brácha je na tom podobně. Ten ale místo učení zvolil čistě hudební dráhu a už tři roky hraje 
v Hradišťanu.

Čemu se kromě hraní v muzice a učení věnujete?

Vždycky jsem jako malý chtěl dělat sport. Moc jsem nemohl kvůli muzice. Taky doma se pořád báli, abych si třeba nezlomil ruku. Až na konzervatoři jsem začal hrát hokej jenom tak. Dneska už hraju v Brně amatérskou hokejovou ligu. Sport miluju, stejně jako muziku.