Články

Znám je deset let, tedy tak dlouho, jako spolu hrají. Tenkrát se ještě nejmenovali Harafica, tenkrát ještě nosili na sobě to, co jim nachystala maminka a zpěv jim ve dvanácti taky nešel jako teď. Zkoušeli jsme ve Slováckém divadle komedii Slovácko sa súdí a režisér Peška chtěl na jevišti živou muziku. Jeden telefon do hudebky to zařídil a k nám do divadla přišla skupinka muzikantů, které bavilo hrát, měli už tenkrát zaděláno na roztomilé průšvihy a bylo nám všem s nimi dobře. Jen neměli cimbalistu, co by mohl kdykoliv v divadle hrát a protože jsem sám několik let na cimbál brnkal, dostal jsem do ruky paličky a spustil. Hoši byli tolerantní a ještě několikrát se pak tu a tam zmínili, že by bylo hezké, kdybych si s nimi zahrál. Ano, vím, byl to fór.

Potom jsme se potkávali na nejrůznějších akcích. Na svatbách, na plesech, na besedách. Jakmile jsem se dozvěděl, že budou slavit desáté narozeniny a součástí oslav bude křest nového CD, zajásal jsem. U toho musím být, řekl jsem jim a domluvil se s nimi.

Když jsem se pak na křest a celý večer, kde se bude hrát, zpívat a radovat se z toho, že jsou, připravoval, zašel jsem na jednu ze zkoušek a nestačil jsem se divit. Ta tam je partička, která si vyhrává, u toho se požďuchuje a létají nepublikovatelné výrazy. Stáli přede mnou hotoví muzikanti, kteří to prostě umí. Běhal mi mráz po zádech. Po jedné skladbě se ke mně přitočil Pavel Štulír sedící po mé levici, který je vlastně dal dohromady a který je jim pořád kamarádem, rádcem a parťákem a řekl: „To je teda mazec. Tak bych to nezahrál ani já.“ Učitel se poklonil svým žákům.

Od soboty 10. dubna může posoudit, jak to Harafici jde, každý, kdo si pořídí jejich CD. Je výtečné. A je moc dobře, že na cimbál na něm nehraju já.